Rekreační středisko Jaremča a skokanské můstky ve Vorochtě.
 

     Protože jsme ubytováni vysoko pod horským sedlem vedoucím k vrcholu Jasiňji, musíme prakticky každý den sjíždět znovu do údolí řeky Tisy cestou a odtud vyjíždět na celodenní hvězdicové výpravy do Karpat.
  Ráno nás vítá nadoblačným svítáním. Slunce vychází kdesi mezi Šepitem a masivem Goverly, vystupujícím z moře bílých oblak. Pohled jako z letadla letícího nad mraky. Cesta dolů trvá třičtvrtě hodiny a zdá se den ode dne méně sjízdná. Déšť a lesní dělníci, svážející dřevo, ji patřičně upravují.
 
      Jedeme proti proudu Tisy a za Lazeščinou  překonáváme horské sedlo s pomníkem zavražděným studentům. Pod tímto poutním místem je rozsáhlé tržiště. Zastavujeme abychom si prohlédli nabízené.  Převážně se jedná o výrobky ze dřeva, ovčí vlny a kůže. Tradiční kvrdlačky, trdla a měchačky ze světlého smrkového dřeva, válečky a paličky z jasanu, rovněž valašky, habrová a akátová topůrka, halmy z jilmu. To všechno potřebné pro každodenní hospodáření karpatských horalů. Pro zkrášlení žen nabízené jehlice do vlasů, kožené i dřevěné, povětšině zdobené ornamentální řezbou vycházející z místního folkloru. Rovněž tak houně z ovčího rouna s vytkávanými vzory vlnou z černých koz a ovcí.
     Množství korálů a náhrdelníků z dobře opracovaného dřeva zde vzácnějších dřevin, břeku, teaku, ba i z mahagonu. Přírodní reliéfní řezby orlů, sov a medvědů, podkladky pod trofeje a figurky pastýřů s ovcemi zaujímají návštěvníky řemeslným provedením. Nechybělo ani intarzované dřevo na různých etuích a dózách, vyřezávané a soustružené píšťalky, opasky z bité kůže a kapsáře. 
 
     Až v posledním stánku objevujeme hlavičky Oleksy Dovbuše,  zbojníka nad jiné známého. Národní hrdina, opředený legendami obdobnými jako se u nás váží k Nikolu Šuhaji - loupežníkovi, nebo  na Slovensku k postavě Jánošíkově. Celé to trhové hemžení ruší náš příjezd. Na chvíli si vyměňujeme místa. Obdivujeme dřevěné krámky a domorodci z povzdálí pokukují po terénních vozech. Niva vyzdobena nápisem Ukrajina a státními symboly, budí však pozornost největší !
     Při chybně zorganizovaném odjezdu z tržiště se nám dvě auta zatoulala. Čekáme na ně.   Díky tomu se nám naskýtá jedinečná možnost setkat se se zajímavým člověkem, panem Vladimírem. Horal, statný pětasedmdesátník, kterému by nikdo nehádal více než šedesát let.
 
    Klasická placatá čepice s kšiltem na patentku, jaksi sem do hor nezapadající, ale pod ní plný usměvavě vážný obličej s bystrýma očima.
 Nalepené vlajky, Ukrajinská a Česká, na zahrádce naší Nivy, jej přilákaly přímo k nám. Je sdílný a plný zájmu, jakoby se jednalo o přátelské posezení u čajníku. ( mimo jiné nás také zve ke stolu do jeho domu, který je posazen do travnaté stráně asi o třicet metrů výše než je vozovka, na níž právě stojíme.)  Jeho dotazy jsou aktuální. Na politickou situaci v naší republice, na náladu mezi lidmi, na vztah lidí k náboženství a církvi.
    Naše dotazy jsou obdobné. Hledáme společné známé osobnosti i témata a opravdu je nacházíme. Mimo prezidentů T.G.Masaryka, Eduarda Beneše a  generála Svobodu vzpomíná pan Vladimír také Karla Čapka a jeho „Matku“.
   Podle vyprávění jsou na Ukrajině lidé bohabojní, silní ve víře podporované pravoslavoslavnou církví. Největším bohatstvím je pak samostatnost a svoboda, o kterou Ukrajinci tak dlouho bojovali.
     Za nejlepší dobu pro rozvoj Zakarpatské Ukrajiny je považována stále doba první republiky, kdy se systematicky začala rozvíjet inteligence, průmysl, stavěly se komunikace, z nichž mnohé slouží dodnes. Zároveň v té době nebyla potlačována svoboda vyznání.  Vlastními slovy to vyjadřuje pan Vladimír:

     „Je důležité že jsme konečně hospodáři ve vlastní zemi a můžeme se samostatně rozhodovat.“  Jistě moudrá slova, platná pro každou svobodnou republiku, potažmo platí i pro nás.

     Přivedla ho sem válka, vlastně její konec. Sám pochází od Charkova. Postavil si dům a oženil se hned po válce. Má čtyři dcery, šest vnoučat a tři pravnoučata. Všichni žijí na Ukrajině, ale podle jeho slov skromně. Ostatně lidé tu tak žijí.
    Setkání není dlouhé, ale o to upřímnější. Když se zbloudilá vozidla našla, loučíme se srdečnými stisky rukou i objetím a pokračujeme hlavní silnicí směrem k Jaremče.

     Cestou údolím říčky Prut sjíždíme do městečka, svou polohou připomínajícího Karlovy Vary. Mezi výstavnými jedno i dvoupatrovými domy se zděným přízemím a roubenými patry, nebo i celokamennými stavbami, vsazenými do svahů, jsou velké zelené plochy se stromy a keři. V centrální rekreační oblasti poblíž vodopádu jsou lázeňská zařízení a rozsáhlý lesopark. 

     Dříve se zde rekreovala velká část Sovětské populace. Ubytování bylo pouze na poukazy a velmi obtížně se shánělo. Dnes pavilony zejí prázdnotou a z rozbitých okapů a střech začíná vyrůstat tráva. Prostor je oživován jen výletníky, shlukující se převážně  kolem vodopádu, čajovny a na tržišti.
    Tržiště je čistě suvenýrové a připomínající to, kolem kterého jsme sem jeli.
 
    Do dvacetimetrové hloubky vodopádu skáče místní otužilec, avšak nechává si zaplatit za skok deset dolarů. Jeho impresário čeká až vybereme patřičný obolos a pak již jen cvakají závěrky fotoaparátů a kamery snímají volný pád mladíka. Okolostojící ženy vykřikují úžasem, když se skokan vrhá do rozbouřeného vývařiště vodopádu a dlouho se neobjevuje. Po několika desítkách sekund se plavec vynoří opodál po proudu, ke všeobecnému uklidnění a za potlesku všech diváků.
    Je to podívaná!

     Snažíme se posilnit v místní restauraci, ale tam nic nevaří. Po chvilce přemlouvání nám ohřívají houbovou polévku, připomínající silně naředěnou bramboračku. Je alespoň teplá. K ní si dáváme kávu. Přinesli ji v půllitrových hrnkách, tak že na množství kávy tam mohlo být o čtvrt litru vody méně.

     Někteří z naší skupiny se nechávájí karikovat za pět hřiven. Obrázek trvá rychlomalíři asi deset minut, ale užije se při tom spousta legrace.  Podobizny jsou až příliš zdařilé s ohledem na dobu jejich vytváření a každému se líbí. Malíř, mladý muž, společně se svou ženou vystavují na ohradní zdi olejomalby, malby sirkou i práce suchou jehlou. Náměty jejich obrázků jsou z přírody okolních hor. A jak jsme později zjistili, byly reálné.
 
     Po prohlídce městečka jdeme do koliby na šašlík. Jíme ho ale venku, protože v kolibě není pro dým vidět a navíc venku svítí sluníčko. V lese, na pařezových stolech se špalkovými stoličkami mezi stromy je daleko příjemněji. Okolo volně pobíhají kozičky, snad slouží jako surovina pro výrobu tohoto pokrmu a loudějí něco k snědku, tak jak to ochočená zvížata dovedou, lezou nám až do kapes.

   Asi by se dalo o Jaremče ještě dlouze vyprávět, příkladně o stavbách ze dřeva, zhotovených bez použití jediného hřebíku, o krásné ornamentální výzdobě dlabaných a řezaných interiérů, ale to až jindy. Rovněž tak vynecháme popis flóry obohacené v arboretu cizokrajnými dřevinami.

     Přecházíme-li most nad soutěskou, ucítíme voňavý vzduch provlhčený kapičkami z vodopádu. Nad říčkou je nejprůzračnější. Tyto atributy spojené s teplým létem a mírnou  zimou, zdejší kraj předurčily k výstavbě sanatórií léčících nemoci horních cest dýchacích.
     Nasedáme do rozpálených aut na parkovišti a obdivujeme prastarou Karosu, co veze děti na výlet. Rachtá to v jejích útrobách, jako by ještě navíc válcovala plech.
 
     Uháníme dál, ale nevíme kam. Náš průvodce se zatím nevyjádřil, na což si časem zvykáme. Asi nás chce něčím překvapit, jako bychom v permanentním překvapení nežili.
     Ano a už se to rýsuje. Po levé straně mezi kopci se objevují skokanské můstky sportovního areálu ve Vorochtě. Samozřejmě beze sněhu. Ubytovací prostory a v nich děti na letní rekreaci. Celý areál má již své nejlepší roky za sebou a je jasné na první pohled, že i jako ubytovna brzy dožije.
     Areál je tu jako v Harrachově v Krkonoších, jenže po ostatních kopcích roste spousta zdravých stromů, žádné uschlé smrky, stojící smutně jako vyhořelé zápalky. Samá zelená barva, kterou lze Ukrajincům jen závidět. Není tu popílek, ani síra z tepelných elektráren, ani smog z průmyslových aglomerací.
 
 
 
  Text: Antonín Nešpor  foto: Jiří Kropáček
cestopis Expedice Ukrajina 98 si lze vypůjčit ve Veřejné knihovně Lidice